Tak jo. Je to víc jak tři týdny, co jsem se stala aktivní uživatelkou sociální sítě Instagram. A toto je recenze.

Impuls a dlouhodobý lákání mě rozhoupali a já se od té chvíle nestačím podivovat nad jeho vlivem. V životě každé ženy jsou chvíle, kdy se třeba mihnou kolem zrcadla (zpravidla s kartáčkem v puse) a najednou se jim zazdá, že jim to sluší. Jen tak, podomácku, rozdrbaná, ale tak nějak správně. Ty vlasy konečně vypadají, že současný sestřih nebyla chyba. Normálně bych si jen chvilku zablbla před zrcadlem = pobavila se svými pokusy o sexy pohled, dočistila si zuby a šla spat. Dnes místo toho beru telefon do ruky. Pokusy o zachycení této prchlivé krásy s vidinou pozdějšího publikování se sebeironickým hastagem jako #takhlebytoslo, končí však ostudně.

Každá další fotka je horší než ta předchozí. Koupelnové světlo mému obličeji dvakrát neprospívá, vlasy jdou ztěží pozitivně hodnotit. Kruci jak to, že to nevypadá dobře alepsoň trochu. Alespoň ironicky…!

Nakonec tomu přidám filtr, větu a šoupnu to na „storíčko“. Mám z toho divnej pocit a těšim se, až to za 24h skončí. Prostě fotit si vlastní portréty pro ostatní mi přijde nepřirozený. Obrátit proti sobě objektiv, zatvářit se a sdílet.

Kde se v lidech bere touha se takhle exhibicionisticky prezentovat, úplně do placu? …A pak to skutečně několikrát denně dělat…

„Ahoj zlato, jakpak ses vyspala?“

Dneska půl kozy za třista

#natural