Umělecký šéf Vladimír Morávek nazkoušel a symbolicky 17. listopadu představil v divadle Husa na provázku inscenaci Na protest: Pokoj lidem dobré vůně čili Komedie navzdory osudu no. II (Bůh si to tak přál). Název napovídá, že půjde o komedii. A také jde o Morávkův poslední režisérský počin před odchodem z Provázku.

Inspirace

Nosným textem Na protestu je působivě přesná satira Michaila Bulgakova Divadelní román. Tvoří tu objektivně smysluplnější část textu. Objevuje se zde však pouze ve fragmentech, roztroušená do dvou hodin intenzivního, mnohovrstevnatého chaosu. Tyto světlé chvíle s replikami z Divadelního románu zažije divák téměř výhradně díky Dominiku Teleky. Jeho energická a zároveň přirozená klauniáda funguje v inscenaci jako styčný bod divákovy záchrany. Bohužel stejnou schopnost odhalil zřejmě i režisér a učinil z tohoto talentu nadužívaný prvek. Když terapeutická koláž nestačí, vraž tam Telekyho.

Nutno připomenout hlavní zápletku Divadelního románu. Naivní mladý dramatik pozná skutečnou podobu provozu divadla jako instituce. Přichází nevyhnutelné rozčarování. Nu, struktura a byrokracie, dvě vítané složky pro základ kvalitní satiry.

Bulgakovovo téma je o tom, kterak autorovu uměleckou tvorbu přetaví management divadla na pastu bez chuti, navíc s nánosem uhlazeného balastu. A tady už pozornému diváku neunikne paralela. Sebereflexe? Nikoliv.

Pro nezasvěceného návštěvníka divadla nemá spousta vět většího významu, než který běžně nosí. Nicméně míra osobní projekce v tomto projektu evidentně zasáhla Vladimíra Morávka naplno. Vedle sprostých nadávek, osobních hlášek, vulgarismů a zvolání čelí divák neustálé konfrontaci. Vztahuje se k šoubyznysu, České republice a samozřejmě k lidem z Husy na provázku. Kupříkladu scény, kde v nepřehledné situaci výkřiků, hudby, světel a nepochopitelných fyzických projevů figurují nahodile použité osobnosti české kultury, zaznívají jména pracovníků divadla nebo je vyvoláván ředitel Petr Oslzlý, dokážou diváka znejistět.

Stejně jako je scénografie složena ze všeho, co divadlo jako dlouho používaná budova nabízí (včetně sklepa, kanceláří, fasády…), tak se i průběh inscenace zachytává jako pověstný tonoucí o odkazy nejrůznějších provázkovských inscenací. Červené tagy sprejem mají spíš blíže vandalismu než uměleckému pojetí. Množství rekvizit dosahuje stavu nekonečna. Scéna jako výpověď.

Radomile, vejš

Písně, jejichž interpreti díky kostýmu nápadně připomínají postavičku Káji Maříka, doprovází diváka po celou dobu představení. Chvílemi se divák jen těžko zbavuje pocitu, že příchod písně je jediné řešení a vysvobození ze situace, která už dávno došla svého vrcholu.

Prostoduché texty Radomila Matznera znějí jako říkanky ze slabikáře. Banální melodii naplno válcuje Morávkova vize, jak má vypadat našlapaný koncert. Za každou cenu a neustále. Hudba jako nástroj.

Možná taková skrumáž může některému divákovi vykouzlit na tváři výraz pobaveného pousmání. Možná ale spíš vede k rozpačité nejistotě. Mám se smát? Nemám se smát? Co se mi to děje s obličejem, takovou grimasu jsem měl naposled při sledování volebních výsledků. Kde je tady východ/záchod?

Ostatním hercům připadla role nosičů slov. Bohužel pro ně. Muselo být snad uměleckým záměrem nechat je opakovat tolik replik tak často. Inscenace nejvíc ze všeho vypadá jako soutěž o nejhlasitěji vykřiknutou větu večera. Přirozené ticho neexistuje.

Trojici mladíků (Jan Mansfeld, Jaroslav Tomáš a Tomáš Žilinský) lze málokdy zachytit jinak než v křeči, což si lze vysvětlit různě. Hledání odpovědi odkazuje nicméně logicky k ruce režisérově, zvlášť pokud jsou Morávkovou suverénní volbou. Zkuste se na ně ale podívat v jiných špílech. Škoda jich na pouhé nekompromisní průvodce večerem. Au.

Proč bychom se netěšili?!

Kabaret hraný ve třech prostorách divadla s mnoha hromadnými přechody nenechá diváky ustrnout v úžasu. Nepřetržitá akce dokáže chvílemi strhnout. Na rozmazaném pozadí Bulgakovova příběhu sledujeme nepokrytou projekci a úzkost zážitků, vzpomínek a scén ze snů Vladimíra Morávka.

Premiéra inscenace se navíc neobešla bez zpestření. Během jednoho z přesunů se skupinka diváků zdržela a přinesla tak čekajícím hercům a zbylým divákům více jak dvaceti minutové okno bez režisérského vedení. Skvěle napojení kluci si drze pohráli s improvizací. Bylo to vtipné, nápadité a uvolněné. Jim za to dík. Zvládli to dokonce natolik samozřejmě, že mnohý divák odcházel z představení přesvědčen, že šlo o chytrý dramaturgický tah.

Já bych nechtěla vidět všechno, co se mi ve spánku zdá, najednou zhmotněné a skutečné před sebou. Vladimír Morávek chce. Kéž by dokázal používat filtr.

Poslední verze textu vytvořena 10. ledna 2017