Těžko zapírat, že si člověk, chtě nechtě při sympaticky kulatém výročí založení republiky, podumá, co že je to za zemi. Všudypřítomná trikolora neomylně vede hlavně k rozpoznání tří základních barev a televize jede v domácnostech netradičně i během oběda. Dávají přímý přenos slavnostního piektního aktu. Uniformy, pochodování, kabáty bez šály, blikačky a Zeman.

Nejvíc ze všeho byla cítit prázdnota. Jasně, pošklebky do kamery dělají děcka asi napříč historií. Obsah večerních zpráv ale utvrzuje v doměnce, že nám tady cosi protíká mezi prsty. Místo informování o skutečně zásadních událostech a vývoji, se tak každý večer po práci dozvídáme, že padá hodně listí a záchranáři rozpletli divokým veverkám zacuchané ocásky. Copak lze tak těžko ověřit zdroje článků o zhoubě tržního hospodářství, ochraně přírody či globálním oteplování, aby se člověk nemusel sisyfosky pídit po každé špetce skutečné žurnalistiky? Chrání nás tím před panikou, je to vysoký byznys, nebo nás řídí mimozemšťani (a co na to Jan Tleskač)?

Nevím. Ale chápu, že vnímat prázdnotu při uctívání vlastní země, je sakra dobrý důvod k osobnímu dušezpytu. Už delší čas registruji mezi lidmi a především sama na sobě, zvýšenou míru bezdůvodné podrážděnosti. A teď si čtu ten laskavý dopis zpoza stěrače a najednou mi došlo, že nasranost zkrátka plodí jen další nasranost. No a my se pak nesmíme divit tomu, jak se tu hezky hromadně koupeme ve žluči.

Jako věčná optimistka z důvodu sebezáchovy samozřejmě věřím, že pravda a láska jednou dojdou svého zaslouženého happyendu. Jen se nemůžu zbavit naslouchaní tichému hlásku, že se to asi nestane samo. Jakože světový mír mají na svědomí chápavé úsměvy tolerance. Vesmír.

Takže abych nekončila kór kriticky a nabídla též ale alespoň snahu o řešení: co si před nástupem konfliktu vydechnout a postavit se na druhou stranu? Čistě ze zvědavosti, ke studijním účelům. Možná nakonec stejně arogantně vyjedete na pingla, vyhoříte a pojedete hledat sám sebe do Indie, mě se ale zatím líbí i tady.

Život