Málo platný, některý řeči v televizním zpravodajství se prostě nedaj poslouchat. Člověk chce, touží po informacích a rád by zůstal v obraze. Ale tělo odmítne příjímat ten zával nízkopodlažního smogu. Ne snad, že by neříkali zábavný věci, což o to srandovní je to dost. Blbý akorát je, když si pak najednou uvědomíš, že se to opravdu děje. Že je to realita. Že je to realita prostředí, ve kterým žiješ. Proto bych chtěla poděkovat dnešní Devadesátce, která nechá lidi vysvětlit svůj pohled na věc, vede rozumný dialog a zároveň tam typy samozvaných křiklounů přirozeně vyčnívaj. Jelikož občas na mě z politických debat padne známá lidová tíseň. Všichni politici jsou děsný, jsme ztraceni. Ze zahlédnutí vřískajících kravaťáků ve studeným televizním studiu na mě jde dokonce blinkání. Někdy dokonce stačí i když se snaží jen mluvit mile, ale stejně to jejich řečnění pořád nedává smysl.

Dneska jsem měla to štěstí, že jsem chytla v telce několik rozhovorů, který probíhali v ověřeným, leč zatracovaným vzorci otázka – odpověď. Novinář položí otázku a host ji zodpoví, tázající se případně doptá, následuje dovysvětlení, to se párkrát opakuje, pak přijde další host atd. Divák to slyší, PŘEFILTRUJE (jakože co všechno může být pravda, dávalo by to smysl?…), a uskladní k dalšímu použití. Skvělej zprávu-dávající, informační zážitek.

A mě došlo, jak je skvělý, že zrovna tyhle řeči můžou tihle lidé říkat, jelikož není zas tak těžký si představit, že by nemohli… Když to byla i kritika. Konstruktivní. Jakože logická a podložená. Normální.

Takže, díky!

Pozn. autora: Text je vyjádřením osobního názoru autorky a jako takový obsahuje prvky ironie, sarkasmu a nadsázky.