Pohádka o udržitelném žití normálního smrtelníka začíná. A rovnou to pojďme vzít pěkně prakticky, podomácku. Vobyčejný nákup potravin, jíst musí každej.

„Ježiš, co to tam dáváš za sr*čky!?!… je, pardon, promiňte, spletl jsem si košík…,“ dovolím si použít trefnou historku od kolegy, co sám zažil mezi regálama. Koukáte taky občas na obsah cizích nákupních vozíků vyskládaných na pokladní pás a roste ve vás hrůza? Nejen pro vitamíny často dost smutnej příběh. Polotovary, plnotvary, sladký, chrupky, a po kilech. Zelený žadný, suroviny nikde.

Při pohledu na ty hory podezřelých „potravin“ v pestrobarevnejch obalech se musím pořád dokola ptát, proč proboha je lidem tak moc šumák, co konzumujou? Čím funtrujou svoje fyzický schránky. Z čeho žijou. Pamatuju si, že ještě nedávno frčel názor, že lepší je to složení ani nečíst. Trocha chemky aspoň zvyká tělo a vyhnout se jí vlastně ani nejde. Navíc ten nepřetržitý stres pramenící z hledání a nalézání zjištění, že kousek malého chemika je ale úplně ve všem, celkovému zdraví nepřidá. Ehm, ehm, jistě, taky cesta. Naštěstí čas a lidi ukázali, že někteří vědí, co chtějí a nebojí se to vyrobit, sehnat a nakonec zaplatit. A chceme jídlo. Ne vatu, tmel nebo laboratorní koktejl. Neřikám, že je to snadný. Stojí to chvilku pátráni navíc, pro mnohé brejle, trpělivost a schopnost asertivního vyjednávání, abyste nesrali sebe ani okolí svými dloubavými dotazy na původ plodin, složení výrobků či možnost použití vlastního přepravního materiálu. Rozuměj nádoby, co byly původně třeba sklenička od hořčice nebo záclona.

On i výběr mezi regály má tu moc být volbou. Wau.

Taky musím zdůraznit, že tohle opravdu není jen o penězích. Jakožto dlouhodobý pracovník v kultuře, a nemyslím tím šoubyznys, vim o čem mluvim. Žádný vyskakování, rozhazování, nedejbože povyšování neprovozuju.

A nebýt včerejší přímé intervence mé blízké kamarádky, nejspíš bych na dalších řádcích pokračovala stejně apelačním a nesmlouvavým tónem. Důrazně mě však upozornila, že jestli hodlám znepříjemňovat všechny naše konverzace neustálým jízlivým připomínáním klimatický krize, začne to lízt na nervy kromě jí i širokýmu okolí. Přestane mi říkat o svých zážitcích ve strachu, abych jí zase nějaký výlet nevomlátila o hlavu, kvůli uhlíkový stopě. Nebo si neodpustila plácnutí přes prsty nad složením jejich často masovýho jídelníčku. Zlobivá Lenka. Ale došlo mi to.

Jasně, že by bylo čarovně krásné, kdyby lidé došli hromadně k prozření a přizpůsobili své chování a životní (s)potřeby. Všem by najednou záleželo na přírodě, demokracii, druhých. Jenže stojíme-li nohama pevně na zemi, víme, že by nejdřív musel přijít zázrak a ten je o náhodě (nebo usilovným modlení). A mě se nechce jen pasivně čekat (nebo se usilovně modlit). S pochopením tedy zbrzdím svůj envirohlas a začnu moudře vážit každé jeho použití. Poněvadž když je něčeho moc, začne to být votravný a když to začne být votravný, lidi zkratí chuť se tím zabývat. Nevyzná se tady někdo v podprahovce;)?

Možná za to může ten odér 17. listopadu, který se letos zdá být silnější než jiná léta. Čili můj tip prvního dílu trochu zahne. Dneska se na nákup organických potravin z ověřenejch lokálních zdrojů vyprdněte a ušetřený čas věnujte hodině dějepisu. Nevim jak vy, ale my ve škole brali naposled osmačtyřicátej, tudíž novodobou historii znám akorát z článků na netu a hospodskýho vyprávění. Mě i jen 60 minut přehlednýho dokumentu dost ucelilo situaci. Chápu, devadesátky jako relativně čerstvé události je těžké objektivně zpracovat. Poctivě vytvořit jednotný obraz faktů, který hněte naše názory, s sebou táhne i balík zodpovědnosti. Třeba je to právě o tom, aby si na základě důvěryhodných a prověřených zdrojů každý člověk udělal obrázek sám. Ke komu se přidá. Kým chce být. Stačí chtít. A chtít by měl. Třeba trochu dějinných souvislostí dokáže rozsvítit i ve špajzu.

Angažované okénko

Je totiž skvělé, že nás za touhu po stejným metru pro všechny zatim nikdo fyzicky nenapadá a bude ještě skvělejší, až lidé taky jednou uznají skutečnou kuráž někoho druhýho. Dneska stejně jako před třiceti lety. Putna jestli mladšího, subjektivně bohatšího nebo chytřejšího. Nebo je to na nás pořád moc velký scifi?

Čím víc článků čtu, čím větší množství informací se snažím vstřebat, tím jasněji mi dochází, že výzvy ve stylu: přidej se, jestli ti na svobodě záleží; je na čase se začít o vlastní zemi starat; spravedlnost pro každýho stejně – jsou pro mě jasný a funkční sdělení. Jenže co to znamená pro tu mlčící českou většinu, která zatím evidentně nechce z těchto kroků nic neb jich není potřeba? Možná má pocit, že ani neví, čemu a komu věřit. Každej má na všechno názor a hlavně na sítích se o něj neváhá podělit. A pěkně zvostra. Je to džungle, kdo má čas se v ní pořád prosekávat a hledat ty správný cestičky. A jaká je vlastně správná?

Podle mě ta pravá jednoduše nelže, nekrade a nepletichaří. Teď mě napadá, chápeme všichni, že se už nebavíme o nákupech, ale o vládnoucí vrstvě?;)

A nejsou to ani složitý vzorce, takže oblíbenou výmluvu, že tomu někdo nerozumí, neberu. Základ zvládnou deváťaci. Taky slýchám, jak jsou v tý zlý politice všichni stejný, takže si nevybereš. Houby s voctem. Jsou tam ti, který tam pošlem. A když opravdu není po ruce nikdo, vždycky jsi tu ty! A do třetice posílám do věčného zatracení slint o tom, kdo by se o ty papaláše staral, … Opakuju: Ty.

Takže dělník, rolník nebo úřednice nemusí stejně jako já chápat všechny paragrafy a sledovat veškerý hnutí brvou ve sněmovně, desatero pro klidný spaní dokážou zpracovat všichni. Podle mě to patří k rutině svobodného občana ve střední Evropě 21. století. Vedle práce, dětí a domácnosti jednou za čas pošéfuješ demokracii. Tebe že se tohle netýká? No, aby nebylo pozdě, až i přes tvůj dvorek poteče developerskej beton.

Osobní zodpovědnosti a odvaze zdar!