Tenhle šuplíček se chystám otevřít už dlouho. A rozhodně to nebude jednorázovka. Řeč je psech, zejména pak ve spojení s lidmi, co je vlastní. Jsem jedna z nich, proto to pochopení. Řeknu vám, pejskaři jsou vskutku bizardní společenství. Což o sobě v touze po výjimečnosti tvrdí stejně všechny zájmový skupiny, od archeologů, přes knoflíkáře, po společnost přátel žehu. Ke komu se hlásíte vy?

Na úvod nutno trochu zasvětit neznalce. V zásadě se psy dají rozdělit na dvě party. První patří lidem, kteří mají psiska celý život a nikdy nemusí řešit žádné specializované problémy. Jejich zvíře zcela přirozeně a automaticky zapluje do režimu denních rutin a stane se nenápadnou a radostnou součástí života. A pak jsou tady psi, se kterýma je to trochu složitější. Samozřejmě nikoliv z jejich pohledu. Sami by se jistě označili za jedinečné, kynologové tomu říkají, že mají silnou osobnost. Rádi jdou tam, kam chtěj, jedno jestli pro kemr, za srnou nebo k podezřelýmu patníku. Je jim úplně volný, že se cestou udusí nebo co se děje na konci vodítka. Mimojiné. No a takovejhle pes je naše Iška.

Jasně, samo plemeno odkazuje k nezávislosti, takže moje chyba, ale kdo by neměl rád výzvy, že? Hlavně hladký společný soužití není nereálný, jen k němu vede krapet klikatější cestička než u těch pejsků prvního typu.

Takže dneska je to na začátek jen takovej spokojenej povzdech. Sice mi dneska mazlíček rozdrápal dveře na třísky kvůli nedůsledně naučený samotě, o pár hodin později si s ní však radostně prodejchávám přenádhernou cestu na kole po přilehlých hvozdech zahalených do poctivýho podzimního mordoru, na volno, uvolněně, pozorně. Po těch víc jak dvou letech intenzivní výchovný snahy střídavýho úspěchu jsem na sebe byla zcela bezostyšně hrdá. Nejen, že mi tahle šelma začíná fungovat v lese (rozumněj nelítá nepříčetně od stopy k noře, v totalním rozstřelu bez špetky zájmu o člověka), ale já si s ní tu cestu užiju i poté, co jsem ji ten samý den, v návalu hněvu ze zničenejch dveří, chtěla rozmáznout vo zeď.

Termíny podobnejch mentálních přechodů se točí kolem snahy „nechat plynout“, „nelpět na minulosti“, „žít okamžikem“. Já se chci hlavně tímhle šroubovaným popisem vyjádřit k tomu, jak vám soužítí s jiným živočišným druhem může pomoct změnit toho netrpělivce v sobě. Školí vás několikrát denně, vydoluje z vás ty nejtemnější reakce, nic vám nedá zadarmo. A stejně se budete rozněžněle rozplývat nad tím, jak spí stočená v klubíčku. Ty tisíce nachozenejch kilometrů za každýho počasí z vás udělaj milovníka krajiny, obdivovatele každý přírodní drobnosti, nezávislýho na intenzitě slunečního svitu a vlídnosti povětrnostních podmínek. Není to špatnej meditační nástroj. Nebo stárnu a začínám být sentimentální.

Hřebíček pejskařinu doporučuje všema deseti a zároveň důrazně varuje před pořizením vizuálně nesmírně atraktivního, zároveň však povahově ďábelskýho psa rasy basedži.