Dneska jsem měla to štěstí, že jsem si dala korona-friendly procházku s jednou mojí dobrou kamarádkou, co se známe už od střední. A jelikož se před více jak rokem stala matkou, setkání to bylo výborný, tempo pomalé a rozhovor přerusovaný. Mířím ale k momentu, kdy moje spoluturistka v dostatečné vzdálenosti prskala vzteky, že je jednou stranou rodiny označovaná za alternativní. Přišlo mi to srandovní, poněvadž tato mladá paní batiku nenosí už dobrejch deset let, v kristuskách jsem ji nikdy neviděla a odjakživa se rozhodovala podle zdravýho rozumu. Jenže právě poslední zmiňované se ukázalo jako problém.


Řekla bych, že ve svý bublině nemusím nikoho přesvědčovat o takových faktech, jakože cukr není úplně nejvhodnější doplněk stravy pro malý děti. Jenže existuje i druhá strana, která nechápe, co je najednou za problém. Však vy jste na tom taky vyrostli, tak jakýpak copak. Dvě strany, dva protichůdný názory na jednu věc. A teď mi řekněte, kdo by měl tenhle proces vyhrát?


Za mě je to jednoduchý. Chápu, že pro jednoho může být dost těžký a složitý přehodnotit svoje stávající postoje, po tolika letech najednou otočit a řídit se vlastně zcela protichůdnou pravdou. Nicméně situace stojí na verditku matky o jejím dítěti, což je samo o sobě dostatečně názorově nadstavené, tím pádem ji do toho nemá nikdo co kecat. Navíc tím dítku rozhodně neubližuje (spíš naopak), takže jasným vítězem o právo nad rozhodnutím má moje kámoška. Tečka. Jenže právo na názor mají i ostatní členové rodiny, čímž si vysloužila tu podivuhodně pobuřující nálepku.


Zdají-li se vám podezřelé náhlé kometáře mateřství, nedivte se. Patřím k ročníku, který právě zažívá nefalšovanej babyboom, takže můj facebook teď vypadá jak blog gynekologicko-porodnický ordinace.


Střih.


S posledním dnem v roce se již několik let pojí bouřlivá debata nad obecně populární kratochvílí svátečních bavičů. Mám teď na mysli za mocného hřmotu vodpalování chemií napěchovaných krabiček do vzduchu. Je mi jasný, že asi šlápnu pár lidem na jejich kožní výrustky, ale podívejme se na celou problematiku v klídku, tak nějak mdle a bez emocí.


Lehké vzpomínání: Sama si moc dobře pamatuju na chvíle němého úžasu, kdy jsem v davu na náměstí pozorovala ohňostroj u příležitosti svatomartinských oslav. Upřímná fascinace dítka nad tou světelnou podívanou. Kouzlo okamžiku. Nenahraditelné…?


Stejně tak mám ale silnou vzpomínku z rakouskýho safari, kdy jsme projížděli výběhem antilop nebo na první zvládnutou jízdu na vleku. Tušíte, kam tím mířím? Jakoby ty okamžiky štěstí, ona dokonalá souhra mnoha opojení, byly „jen“ kořením celého toho báječného celku zvaného šťastné dětství. Jinými slovy, byla bych spokojený dítě i bez safari, vleku nebo ohňostroje.


No a jak jsem chtěla tímhle zdlouhavým úvodem obhájit svůj nesouhlas se zábavní pyrotechnikou?


  • Že i když je to tradice a děláme to tak roky, ne každý opakování dává smysl. Hlavně když prokazatelně víme, jak to škodí. Jasně, ani jízda autem není bez následků, ale petardama se člověk nedopraví do práce nebo nedojede na nákup.

  • Že trpí zvířata je možná spoustě lidem putna, jelikož nejsou jejich a tu chvilku to přece vydrží. Za mě velký bezohledný špatný, když svou chvilkovou radostí čemukoliv vědomě ubližuješ. Karma bejby.

  • Spojení „ekologické alternativy“ už u mnohých vyvolávají prudké zvýšení tlaku, však skutečnost, jak moc si tím vším primitivně jedovatým koktejlem kropíme pole a louky je jasně prokazatelná. A tak ani pyro bez zvuku není spásný řešení. Někteří koumáci ale jdou zajímavým směrem a vyvíjejí ohňostroje na bázi stlačeného vzduchu (tudíž s výrazně menším zastoupením chemických složek), což mi přijde jako chytrá cesta, aby se vlk nažral a rozum zůstal. Uvidíme.

  • Vykřikování o ztrátě svobody a jak nám za chvíli zakážou sůl a budou holit hlavy. Sice to chápu jako přirozenou obrannou reakci, když se věci mění a najednou se říká, že to co děláš rád, nesmíš! Zkusme však na moment nehájit jen ten svůj rybníček a uvědomit si, že na světě neexistuje jen on. Ani my samy. Že jsme zkrátka všichni propojení a s okolím složitě se proplétající. A když každý bude jednat jen ku svému prospěchu a bez ohledu na to, co tím pošle dál, budem se nakonec ještě divit, jakej balíček doputuje k němu.


Asi jste si už zvykly na tyhle moje moralistický výzvy. Jako dříve-věrná konzumentka přeslazených tyčinek s názvem nejbližší planety se tím však nesnažím o poučování, sama toho nevim hodně a hodně se učim. Beru to ale jako nedílnou součást svýho programu a přijímat nový věci jako základ dobrýho člověka. Přijímat a rozumně zpracovávat je třeba dodat.


A zjevná pointa dvou zdánlivě neslučitelných příběhů:


Tolerance. Ti, kteří dělaj věci jinak a nikomu tím neškodí, můžou. Nač si furt ničit žlučí vztahy.
 A když zjistim, že moje oblíbená aktivita víc než rozzářená očka způsobuje otravu a smrt, vyprdnu se na ni. Třeba si najdu novou, chytřejší. Heuréka!