I stalo se, že jsem se jednoho dne vydala na cestu. Pro lepší představu jaro 2021. Potřebovala jsem do jiného města, které se shodou okolností nachází na mé tradiční lince práce-domovina. Z praktických důvodů jsem plánovala využít veřejnou dopravu a pochopitelně jsem si rovnou myslela na vlak, mého oblíbence. Jízdní řády však rozhodly jinak.

Cesta tam vyšla na autobus, nic jinýho smysluplnýho nejelo. Nevadí, tu hodinu to vydržím, stejně teď moc lidí nejezdí, pohodec. Alespoň se podívám na tu novou Zvonařku, skoro se těšim). 

Už jste ji viděli? A poznali jste rozdíl? Já kromě tý nakloněný roviny, oranice pokrytý vrstvou odpadu a světlejšího odstínu kostrukce ne, ale nechci bejt za kverulanta. Třeba na to byl fakt malej rozpočet…

Dobrý, teď jen najít svoje nástupiště, 48. To bude asi někde na kraji. Tak poslední řada končí osmatřicítkou, supr. Přes decentní dubnové mrholení zahlédnu úplně v rohu, v tý odstavný části, mimo střechu Zvonařky ještě jedno číslo. S úlevou se potvrzuje moje doměnka a podivně osamělá 48 je nalezena. Na tom neutěšeným vystrkově čeká jeden týnejdž páreček a podobně starý vrstevník v kapuci. Neubránim se posměšnýmu povzdychu, jaká je to krásná situace, jak to vesmír pěkně zařídil. Tím spíš, když minutu před odjezdem pro nás přijede mikrobus. Doufám, že to není něco jako fake taxi.

Poetiku jihomoravskýho jara ladí střídavě sněžení a mlha, takže vzdávám kochání přírodou a budím se překvapivě freš kousek před cílem. Courání cizím městem, kde se nemůžete nikde ohřát, v době kdy se sobě lidi preventivně vyhýbaj a v počasí, kdy by psa nevyhnal, nepřináší tolik radosti kolik by mohlo, takže vyřídím co potřebuju a klepu se na cestu vlakem! zpátky.

Nevim jak vy, ale já i když si pořád opakuju, že to není nic strašnýho, že to přece děláme pro sebe navzájem, že nás to ochrání a upřímně, že jsme zatím nic lepšího nevymysleli, tak i přesto všechno mě nošení roušek zrovna dvakrát netěší. Tudíž i když (minimálně veřejně) neremcám, bez uzardění využiju každou příležitost  bezpečně ulevit svým dýchacím cestám. Třeba v prázdným kupéčku, s větráním před i po, vydesinfikováním všeho na co sáhnu, když si vychutnávám vymazlenou sváču. Jenže pak zjistíte, že osobáky nemaj kupéčka…

Smutnou realitu světovýho neštěstí tematicky doplňuje hucající pár uprostřed vagónu, takže si rádoby nenuceně otevírám polookýnko a v atmosféře špatně potlačovanýho stresu do sebe pokoutně nahážu pár soust. Snažim se průběžně uklidňovat svojí nespokojeně naštvanou hlavu, která si to celý představovala krapet růžověji. Jako by to byla nějaká tragédie. Že vlakem jezdí i jiný lidi, Že se milostpaní nemůže rozvalovat v prázdným kupé. 

Postupně se začínám bavit vlastní ješitností, dělám si srandu z šešulek hlav cestujících na peróně, a hádám, jak bude vypadat ten jedinec v kompletu. Nakonec ta cesta není zas taková trága. Hlídám si zastávky, abych pábitelskou chvilkou nezaspala přestup. Jejich jména se mi pořád pletou, dokola čučim do telefonu pro ujištění. A je to tady, balim se a vystupuju.

Stojim na malé zastávce uprostřed ničeho, a ač mám jen pár minut na přestup, na kolejích je jediný vlak, ten, ze které jsem právě vylezla. Rozhlížím se a snažim se zorientovat. Na tabuli píšou, že můj další spoj už tam je. Těsně předtím, než se jdu vyptávat průvodčího se anomálie vysvětluje. Můj původní vlak fikaně změnil název a číslo a je to přesně ten, do kterýho mám přestoupit. Byl to chyták!

Sedám si na svoje bývalý místo. Je jestě teplý. Musim se tomu smát. Copak Lenka ještě dneska zažije… výluka. Jasně, já bláhová doufala v již nerušený teleport dom. Takže zase autobus, tentokrát se přesun obešel bez lstí. Řidič busu nás suverénně vítá zcela neorouškován, nevidim ani symbolickou plínu na bradě. Nebo kdekoliv poblíž. Kolotoč soudů klidním spásnou myšlenkou, že je třeba v pocovidový imunitní díře. Doufám.

Tradičně rozhrkaný výlukový autobus se však honosí ještě jednou kuriozitou. Těžko říct, jak k ní došlo, jaký díl se přidával kdy, ale při usednutí s pobavením zjišťuji, že tady hlavy kolemjdoucích sledovat nebudu. Spodní okraj okna totiž vychází přesně na výšku mých očí. A to nejsem žádnej prcek. Můžu tedy buď z trochu protivné blízkosti studovat okenní lištu nebo v lehkém záklonu s trnoucím krkem pozorovat nebe. Moravské nížiny nejsou tomuto způsobu výhledu dvaktrát milosrdné. Nakonec si vyberu čtení knihy, což mi po pár minutách zvedá žaludek a musim přestat. Zbytek cesty strávim vyhýbání se očnímu kontaktu s pánem, co si sedl obsedadlo přede mnou a má výhled podstatně výš a hlavně proti směru jízdy. Nic si nedomejšlím. Svoji bujnou představivost si schovávám na další roztomilou výpravu za krásami hromadné dopravy. Snad alespoň s lepším póčem;)

Dobrodružstvím na všech cestách zdar!

L.