Psa jsem naposledy a taky poprvé vychovávala, když mi bylo dvanáct. A když dneska vidím ty tucty metod a přístupů, říkám si, že měli naši dost koule na to, dovolit dvanáctiletý johaně koupit si štěně zlatýho retrívra.

Od té doby člověk vyrost, tedy doufám, že mentálně alespoň trochu. Ze sledování štěněte se stal nový rituál, plně nahrazující jakoukoliv seriálovou produkci. Taky to ale dost vysiluje.

Koukám na to přehnaně rostomilé zvířátko a při tom neustálým vykřikování kombinující Ne! a Anooo, hodnyy pejsek… mě vždycky jednou za čas napadne nějaké moudré prozření. Důslednost rovná se výchova zvířete. Ten moment, kdy Tě ten pes začíná skutečně vnímat aká osobnostní spříznění. Nebo Ty voe, to nedám…!.

Dochází mi, jak se každá rada, pokyn, návod a nutnost vztahuje prostě na jakýkoliv plemeno, věk nebo džendr. Pokaždý je to akorát střet s novou individualitou. Duší.

No a tohle by jsme si měli přečíst všichni ti příliš motivovaní majitelé, panicky se děsící jednoho z přesně popisovaných katastrof psího vlastníka. Není to najednou a nebude to zadarmo. Tolik vymodlené trpělivosti ho ale nic jinýho nenaučí.

Stejně jako řada jiných, kvalituživotahodnotících, aktivit i úspěšné soužití se psem, je to hlavně o vlastní správné cestě.

https://www.facebook.com/story.php?story_fbid=236690973542707&id=196997877512017