Měla jsem dneska den malovaný jako obrázek. Boží lidi, nádherný situace, jaro. Radost v každým doušku. Teď a tady. Hřejivý fluidum štěstí. Celá ta záležitost s životem se zdá být najednou jako po čertech dobrej nápad.

A pak pleskplesk, realita, politika v srdci Evropy, středobodu světa. Navalilo se mi. Přepadla mě zlost, skoro jsem měla chuť popadnout vidle a vyrazit to měnit (na nejbližší stanici, seděla jsem ve vlaku). K týhle aktivistický náladě mi stačilo přečíst si pár článků. Nabytí nových informací z veřejných zdrojů a pravidelná dávka běžného přehledu o světě byla najednou silnější než obvykle. Dneska se nebudu hádat jenom o planetu, tenhle text má ambice naťuknout i jinou bolístku, politiku. Je to výzva už jenom proto, že většině český společnosti o ní evidentně nestojí za to ani mluvit. Natož přemejšlet.

Poslední týdny sleduju kroky našeho vedení s roustoucím neklidem a sžírajícíma obavama. Dochází mi, že to ale je bohužel důsledek té oslavované/zatracované demokracije. Moc volby má každej. Vedoucí směny sboru dobrovolných hasičů, kterej uvěří každýmu písmenu kdekoliv napsanýmu, hypotékama sešněrovanej vyhořelej manažer čehokoliv, jedinci, co se zničehonic octnou na ministerskym křesle. No, a když pak vidim ty výsledky v podobě víc jak třicetiprocentní podpory chlápka, co bez mrknutí oka prohlašuje i takový hovna, jakože ochrana klimatu nesmí být na úkor evropského průmyslu, je mi do breku. V podstatě pan B. narovinu informuje o tom, že v rámci svýho zájmu bude dál ždímat cokoliv bude třeba. A co to způsobí, jakej to bude mít následek? To by se muselo přemejšlet. A já teď chci všechno, co mám rád. Hnedka, Máňo. Chci a chci a chci!

Blíží se volby a povinností osobního kontaktu vázaní politici obsazujou ulice a každýmu nýmandovi strkaj do rukou barevný letáčky. Chápu, že než jeden přelouská ty odstavce programů a vizí (pokud se k tomu vůbec dokope), skoro nestihne zařadit vhození lístku do urny do svýho denního itineráře. Vedle špalíků sofistikovanýho textu stačí našlehat trochu fajnové omáčky, vyšít dvě slova na kšiltovku a tvářit se ublíženě. Rozhodnutí snadno a rychle. Vidim, jak lidi nedohlídnou dál, než na špičku svýho nosu. Možná tomu tak bylo vždycky. A možná si jen málo věříme.

Jestli zní volání po společensky otevřených myslích až moc přechytrale, dá se to opsat ještě spojením “vyndat hlavu z prdele”. Prosim. Normálně se bojim, že tuhle bitvu s blbostí a vobyčejnym strachem prohráváme. Navíc jsme lemry.

Prostě mi už nestačí, jít si každý pondělí stoupnout na demošku. Navíc ani nevim, jak se tam správně chovat. Na provolávání hesel mě neužije, připadám si u toho jak na fotbale. Ruší mě okolní konverzace o kalbách nebo posledních Avengerech. Zvládnu tak akorát zazvonit klíčema. Navíc se to prý už jednou osvědčilo.

O co mi teda těmahle slovama jde? Aby jsme přestali hltat řeči o dvojí kvalitě žvance, pokud je vykřikuje zrovna pan (ne)majitel, jehož nedotknutelný podniky posílaj do regálů takový eklhafty, že když vám z toho nevyroste třetí ruka, tak rak asi jo. Tak dlouho jsme se děsili zodpovědnosti z rozhodnutí, až jsme ji vodevzdali prvnímu neznámýmu, co šel kolem, aby nám teď dost pomalu docházelo, že vzít si ji zpátky bude asi něco stát. A nemyslim lováky. Co se zkusit rozhodovat podle jinýho měřítka než bláznivě levnýho jízdnýho nebo tvrdý a nekompromisní ochrany Česka? Třeba se drze zeptat: kdo to zaplatí a jak toho dosáhnout? A co budem za deset let dělat s těma polnostma pokropenýma kyanidem?

Ono totiž není žádný dogma přiznat si chybu, ty děláme stejně všichni a pořád. Důležitý ale podle mě je, neposrat se z vlastní ješitnosti, umět se na věci podívat z nadhledu a drobátko přehodnotit priority. Majetek X svědomí, peníze X klid, moc X štěstí. Je mi jasný, že lhát a krást se bude vždycky, ale musí to dělat zrovna ty nahoře?

Nesnášet řepku mravy nenapraví, vona za to totiž nemůže.

Takže volbám, nadhledu a přemejšlení zdar!

…No a po Babišovi porazíme ještě kapitalismus, zachráníme planetu a pak si budem konečně moct hodit nohy hore… Ups, já jsem to řekla nahlas