Nalejvám si čerstvej čaj ze sušený máty a musim se vyjádřit k předchozímu příspěvku. S tím osobním karabáčem jsem to nedomyslela. Jakmile totiž neslyším nad hlavou svistot biče a ucho mi v neočekávaným intervalu neolízne zodpovědnost, do povinností osobního růstu se prostě nedonutim. Tohle svoje textový tvoření prostě nedokážu psát na povel, podle plánu. Musim to chvíli nosit, mít to v hlavě, najít hlavní myšlenku a hlavně chuť. Až pak výpusť. Ventil. Koncept Enviropunku si ale nechám, líbí se mi. Jen bude mít velmi volnou formu občasníku.

Úvod zcela mimo dnešní téma mám za sebou, samoučelnou výmluvu taky, a teď o čem že to dneska bude?

Objevilo se nám tady jedno takové slovíčko. Lifestyloví ovlivňovátoři začali vedle pestrého jídelníčku, stylového bydlení, prospěšném pohybu, čistoty vztahů a bjůty tipů sdílet i životní tempo. Přesněji rychlost životního tempa. Dokonce už dostalo i svůj vlastní hešteg, takže důležitost je potvrzena. Mluvím tady o #zpomal.

A ne, není to kampaň od Besipu. Tohle míří hloubš.

Nic si nenalhávejte, jedeme v tom všichni. Jen hrstka nezávislých, od společnosti odtržených poustevníků, dokázala uniknout plošnému zmaru spěchu. Všichni ostatní se neustále za něčím ženeme. Věčně nestíháme.

“Je toho teď moc kámo”…

Pořád je o co usilovat, na čem makat, proč zrychlovat. Navíc, říká se, že je dobrý dělat hlavně rychlejc než ostatní. Aby tě nepředběhli, žejo… Bys pak nestíhal, třeba: jít s dobou…?

Není se čemu divit. Už od školky jsi povzbuzován v soutěživosti, zahlcován aktivitami a nároky na výkon. Každej se k tomu sice nakonec postavíme po svym, ale ve všech zůstane ta potřeba, že by něco měli. Úkoly, povinnosti, nutnosti a nezbytnosti časem zaplní naše životy a s nimi přichází všudypřítomná každodenní neuróza. Seznam věcí, co je třeba splnit, neustále roste. Člověk pak lítá od jednoho ke druhýmu tak plynule, že ani neví, na čem má zrovna ruce. Dejchám,… žejo?

Hlavně zůstat produktivní, žejo?

Nebo ne? To je naším cílem jenom tahle povrchní produktivita, když sice odškrtnutých položek přibývá, jenže to celé začíná postrádat smysl? …kam… že to… jdu…?

A proč by vlastně hlavním hodnotícím kritériem dobrýho života měly být sloupce splněných zadání? Zadáno kým…?

Nemělo by to být spíš o smysluplnosti, vědět, být v tom, co prožíváš, čísel netřeba? Třeba to pak může být i příjemnější. Nejen pro nás, pro každýho, pro všechny kolem. Rozhodnutí o svým nastavení totiž máme ve svejch rukách. Vážně. Příklad:

Někam jedete.

“Vážení cestující, omlouváme se Vám za zpoždění vlaku…” Nasete vás to. Řeknete si: “Doprdele, zasraný Dráhy (obecně),” začnete se vztekat a rychle se vám zvedá hladina žluči. A den je zkaženej…!

Taky jsem to tak měla. Jenže dneska jsem si poprvé řekla něco jinýho.

Jasně, spolehlivá logistika velkých společností je jedna věc, ale jak se vzniklým důsledkem naložíte vy, věc druhá.

Hlavou mi projelo: Oukej, stejně s tím ale lautr nic nesvedu, takže klid. Však oni ti dopravci se určitě snaží celej ten kolos řídit přesně, aby všechno zapadalo. Jenže skutečně nikdo nedokáže ovlivnit, jestli se Franta kvůli objížďce stihne včas dopravit do mašiny, aby na minutu vyrazil, ani půjde-li Maruška v předvečer na spinning a s těma ztuhlýma nohama bude ráno smejčit vagóny krapet déle, nebo že se ten poslední posunovač zkrátka vyleje jak dobytek. Celej ten systém totiž ještě pořád naštěstí obsluhujou lidi, tudíž mají i lidský životy a vůbec všechno vevnitř stejný jako my, co zrovna nadáváme na perónu. Nebo taky nemusíme.

(Celý situaci, vzniklé myšlence a stoickýmu klidu hodně napomohlo využívání jedný aplikace, díky který si můžete zjistit, jak se váš železný oř řítí krajinou a dovolit si tak velkoryse, bez nasranýho čekání, přijít na nádraží na pána pár minut před odjezdem avizovaného zpoždění. Díkudík! #Technologiemuzoubejtikamos)

Je snadný bejt z toho všeho naštvaný. Nechce se vám dělat věci jinak, nově, určitě složitějc. Musí se u toho šlapat vlastní trasa, to tak… phe!

Odbočka pro rozšíření obzorů: tady jeden z důvodů , proč je tak těžký NEbejt furt naštvanej, když se to v nás od prvního připojení na síť intenzivně přiživuje.

Říkám si ale, že tak jako je moje volba prskat síru celý dvě hodiny cesty, pěkně to rozesít plošně, můžu se rozhodnout jinak. Kacířský, vim. Jenže já nechci bejt pruda, takže zkusím nebejt. Zpomalím. Zamyslím se. Trochu podpořím hladinu kyslíku v krvi s pomocí pár poctivejch nádechů. Klid. Žluč v normě, sláva.

Celá tahle sluníčkářsky budhistická sranda si vezme směšných pár minut a já získám dvě hodiny dobrý nálady. Lepší vzpomínku, klidnější den.

Za mě jednoduchá matika a dobrej začátek.

Na závěr, vim, že jsme na tohle tovární nastavení zvyklí. Zvyk je ale naštěstí jen obyčejná košile, takže zlosti, lenoře a musení zmar!

L.