Do přibližně patnáctitisícového městečka jsem jela navštívit svou kamarádku, která si zlomila obě nohy a procházela u svých rodičů vzornou rekonvalescencí. Jako náruživá běžkařka jsem přibalila lyže a necelý týden před odjezdem jsem se ujišťovala, jestli je nepotáhnu zbytečně. Nicméně poté, co jsem vyšla z nádraží mi bylo jasné, že si běžky udělaly výlet, ale zpátky pojedou nerozbalené. Jsou chvíle, kdy oceníte i jindy nepochopitelné online kamery na městských stránkách. Když se na ně ale podíváte před odjezdem…

Každopádně ven jsem vyrazit chtěla, a tak i přes nepochopení hostitelů a silnou inverzi jsem se vydala po Stezce Moravské Sázavy. Zábřeh není městem, z kterého byste padli na prdel. Vlastně mu inverzní počasí dává ten správný punc neurčitého tajemna a mystiky.

Bylo bahno a stezka podél řeky slibovala vlhký zážitek. Nedávno roztátý sníh dopřál jindy stojatému toku vzezření divočejší zábavy. Paradox zábřešské přírodní estetiky se na nivních, záplavových loukách výborně představuje. Po pravé straně mocný tok Moravské Sázavy, zarostlé, bažinaté břehy a neutěšený výhled na rovinatou periferii Zábřehu.

Naproti tomu levá strana nabízí zážitek vskutku nečekaný. Ostře stoupající sráz je hustě pokryt smíšeným lesem, kombinace březových hájů a statných smrčin mile překvapí.

Ke konci stezky se výletníkovi naskytne pohled na jesenické podhůří, kolem řeky táhnoucí se rovinaté mokřady a v dálce lze tušit vyšší a vyšší kopečky. U posledního a šestého zastavení se na informační tabuli dočtete, kterak kaplička ke svému vzniku přišla. Samozřejmě zázrakem, což dokumentuje nepřehlédnutelné sousoší. Na první pohled budí typicky budovatelský dojem, však pozornému oku neunikne jasně křesťanský motiv. A to by se asi soudruhům nelíbilo, však také byla pieta s nadčasovým titulem Každý si nese svůj kříž dokončena až po revoluci.

Mé kroky vedly dále mimo naučné stezky a také mimo přesnou orientaci neb jsem kousek před Nemilemi ztratila mapu…

Průchod vesničkou Nemile se tak nesl ve znamení lehce nervózního bloumání. Překvapilo mě nemile ostré skorohorské stoupání (o důvod víc brát vážně vrstevnice!) a na vesnici velké množství venčících pejskařů. Člověka až v tom lednově mlhavém oparu napadlo, že by psům nemuselo dát ani moc práce si skrz lidi vybudovat solidní impérium.

Nu a pak už se jen cesta stočila kolem dvou hřbitovů a byla jsem doma).