Taky rádi chodíte? Musím se přiznat, chůzi jsem dlouho považovala za nejnudnější způsob osobního transportu. Teprve nedávno mi došlo, že už i já jsem turista.
Vůbec se nedivím věděckému tvrzení, že prý je chůze nejzdravějším druhem pohybu. Všemu prospívá a minimum huntuje. A vedle zdravotních benefitů přináší chůze ještě jeden benefit senzačně ozdravný, a tím je čas na myšlenky.
Mít čas sám na sebe je dneska populární mantrou a lajfstajlové redakce neplní svoje obsahy prakticky ničím jiným. Jako většina klišé, i tohle je ve výsledku pravda, takže karty na stůl. Vydržíte sami se sebou?
Při courání malebnou krajinou mi hlavou prolítnou haldy myšlenek a díkybohu většina nemá dlouhou trvanlivost. Na některých ale zůstanu viset, zastavím se. Třeba posledně mi konkrétně Beskydy u jedný samoty nabídly tuhle všeobjímající parádu:
„A nebojíš se tady?
Čeho…!? Vždyť nejhorší co Tě může potkat je jen další člověk… a jaká je tady pravděpodobnost…!??“
Strachy, znáte? Touhle primitivní pravdou se jednoho velkýho strachu zbavuju. Popravdě ale na svých couračkách čím dál radši hledám místo odpovědí na trilión otázek o světě, vesmíru a duši klid. Jen čučet na stromy, louky, kopce a hory a dejchat. A vono to nakonec není úplně málo! Sice u toho nevydělávám, nerozšiřuju si vzdělání, nepracuju na kontaktech ani zvelebení domácnosti, ale o tom asi ten klid je, což? Navíc, kdy jindy máte čas zaznamenat ty úplně vobyčejný chvíle, kdy se prostě musíte ujet sám na sobě…
„…Když ti na kraji schodů v penzionu dojde, že ve snaze vzít si na večeři jen to nejnutnější, se vracíš už potřetí tou samou chodbou, tentokrát kvůli podezření, že sis na pokoji zapomněla telefon… a budeš ho třeba na něco děsně intelektuálního potřebovat… a vracíš se, aby ti před dveřma došlo, že ho máš, stejně jako nepostradatelný igeliťák na exkrementy, v zadní kapse, narozdíl od karty k pokoji, která zůstala na posteli…“
Taky rádi chodíte? Musím se přiznat, chůzi jsem dlouho považovala za nejnudnější způsob osobního transportu. Teprve nedávno mi došlo, že už i já jsem turista.
Vůbec se nedivím věděckému tvrzení, že prý je chůze nejzdravějším druhem pohybu. Všemu prospívá a minimum huntuje. A vedle zdravotních benefitů přináší chůze ještě jeden benefit senzačně ozdravný, a tím je čas na myšlenky.
Mít čas sám na sebe je dneska populární mantrou a lajfstajlové redakce neplní svoje obsahy prakticky ničím jiným. Jako většina klišé, i tohle je ve výsledku pravda, takže karty na stůl. Vydržíte sami se sebou?
Při courání malebnou krajinou mi hlavou prolítnou haldy myšlenek a díkybohu většina nemá dlouhou trvanlivost. Na některých ale zůstanu viset, zastavím se. Třeba posledně mi konkrétně Beskydy u jedný samoty nabídly tuhle všeobjímající parádu:
„A nebojíš se tady?
Čeho…!? Vždyť nejhorší co Tě může potkat je jen další člověk… a jaká je tady pravděpodobnost…!??“
Strachy, znáte? Touhle primitivní pravdou se jednoho velkýho strachu zbavuju. Popravdě ale na svých couračkách čím dál radši hledám místo odpovědí na trilión otázek o světě, vesmíru a duši klid. Jen čučet na stromy, louky, kopce a hory a dejchat. A vono to nakonec není úplně málo! Sice u toho nevydělávám, nerozšiřuju si vzdělání, nepracuju na kontaktech ani zvelebení domácnosti, ale o tom asi ten klid je, což? Navíc, kdy jindy máte čas zaznamenat ty úplně vobyčejný chvíle, kdy se prostě musíte ujet sám na sobě…
„…Když ti na kraji schodů v penzionu dojde, že ve snaze vzít si na večeři jen to nejnutnější, se vracíš už potřetí tou samou chodbou, tentokrát kvůli podezření, že sis na pokoji zapomněla telefon… a budeš ho třeba na něco děsně intelektuálního potřebovat… a vracíš se, aby ti před dveřma došlo, že ho máš, stejně jako nepostradatelný igeliťák na exkrementy, v zadní kapse, narozdíl od karty k pokoji, která zůstala na posteli…“
„…Když ti na kraji schodů v penzionu dojde, že ve snaze vzít si na večeři jen to nejnutnější, se vracíš už potřetí tou samou chodbou, tentokrát kvůli podezření, že sis na pokoji zapomněla telefon… a budeš ho třeba na něco děsně intelektuálního potřebovat… a vracíš se, aby ti před dveřma došlo, že ho máš, stejně jako nepostradatelný igeliťák na exkrementy, v zadní kapse, narozdíl od karty k pokoji, která zůstala na posteli…“
Nejnovější komentáře